Příběhy ztracených snů a nových nadějí

Dovolme si pro tentokrát poněkud lyrický úvod.
Když tak často slyšíte větu „obrací se na nás mnoho lidí“, začne vám to znít jako nudná fráze. Chceme vám však ukázat život, který se za touto frází skrývá. Proto budeme vyprávět příběhy rodin, které se na nás obrátily, že potřebují pomoc. Je však třeba říci, že „příběhy“ je velice úzká definice, ve skutečnosti vyprávíme o snech, plánech (někdy i celoživotních), o nadějích, které ničí válka na Ukrajině. Budeme povídat o strachu a lásce, o zoufalství a laskavosti.
Hrdinové našich příběhů nechtějí vždy ukazovat svá jména nebo fotografie. Ale to nevadí. Při čtení si představte třeba oči svých přátel, svých blízkých. Včera měli všední život a dnes musí začít od nuly a hledat své místo ve společnosti.

Příběh první – Anna

Usínat se čtyřletou dcerou v koupelně a nevědět, jestli přijde ráno - to by byl pro Annu každodenní chléb, kdyby zůstala v Černovicích, v jenom z nejkrásnějších měst na Ukrajině. Jejich dům totiž stojí blízko letiště a vojenské základny.
Anny matka a babička zůstaly na Ukrajině. Rozhodnutí, zda zůstat a pečovat o své příbuzné, nebo zajistit bezpečí pro své dítě nebylo vůbec lehké.
Anna je architektka a učitelka, ale teď neví, zda se bude moci vrátit k profesi. Dizertační práci obhájila 23. února, den před válkou... Během jedné noci byly všechny její plány zmařeny. Přesto neztrácí naději. Už teď přemýšlí o tom, jak bude obnovovat Ukrajinu.
Anna nás požádala, abychom jí poradili s umístěním dítěte do školky. A naše kluby jsou zase příležitostí k hledání práce, protože dávají rodičům pár hodin na pohovory.
Anna s manželem a jejich dcerou byla včera v kostele. Domlouvala dcerce, že je důležité vydržet až do konce bohoslužby. A tu mají pravoslavní skutečně dlouhou. Pro čtyřleté velmi aktivní dítě to nebylo nic lehkého.
Tohle dítě je dnes v našem F POINT klubu a je neustále v pohybu – „usmívá se“. Takové děti přece zajímá úplně všechno – nejen hračky, ale i samotný vzduch! Neuvědomuje si, jak moc se jeho život změnil, myslí si, že přijeli na prázdniny k dědovi. Díky péči maminky a dobrovolníků vnímá vícedenní cestu jako dobrodružství.

Příběh druhý – Elena

Do České republiky Eleniny dcery doputovaly samy s postiženým strýcem na invalidním vozíku. Je těžké si představit, jak dvě velmi mladé dívky šly pěšky, tlačily strýce na vozíku, hodiny mrzly ve frontách na hranicích… Jejich otec je mohl odvézt pouze na ukrajinsko-slovenskou hranici.
Všechno je ale lepší, než se každou minutu svého života bát o život svých dětí…
Elena k nám přišla s mladší dcerou dnes ráno. Starší dcera totiž už musí jít pracovat s babičkou do továrny, aby vydělaly aspoň nějaké peníze pro rodinu. I když doma na Ukrajině by ještě chodila do školy.
Elena má řadu otázek, které v poslední době slýcháme pořád – jak je to se školní docházkou, jaké jsou možnosti navštěvovat kurzy češtiny… Ale není běžné, jak se Elena úzkostlivě stará o svou dceru.
Když dcera zůstala v klubu, měli jsme možnost si s Elenou trochu popovídat. V přátelské atmosféře je vidět, že Elenu stále přemáhají emoce. Oddělené putování ve všech zanechalo stopy.
Elena si přeje, aby si dcera aspoň našla přátele. "Všechno zůstalo doma," říká. V této krátké větě je slyšet tolik bolesti a touhy.

Příběh třetí –– Rita

V neděli 27. února měla s manželem odjet do Jihlavy za výdělkem. Vše se ale zvrhlo, ve čtvrtek 24. února začala válka a Rity muž i její nejstarší syn dostali předvolání a odešli sloužit do armády. Rita tedy narychlo sbalila dva mladší syny Mykolu a Maksyma a odjela do České republiky s nimi. Jestli se rodina ještě někdy celá shledá, neví, radši na to ani nemyslí.
„Je mi líto žen a dětí, které prchají před válkou neznámo kam. Mají jen myšlenku, že musí překročit hranici a dostat se do země, kde se nebombarduje, kde se nemusí skrývat v protileteckých krytech přes den a noc. Já jsem věděla, kam máme jít, že se dostaneme do bezpečí, takže to pro nás bylo jednodušší. Ale jinak lidé jdou do prázdnoty. Je to tak děsivé,“ uvědomuje si Rita složitost situace tisíců ukrajinských žen.
Není to poprvé, co je tato žena z Čerkaské oblasti v České republice. Do Jihlavy jezdila s manželem pracovat do továrny. Jak sama říká – „za výdělkem“, pokaždé pracovali tři měsíce a vraceli se domů, kde na ně čekali tři synové. 
Teď je pro ni důležité zajistit výchovu dětí. Chlapci se chtějí naučit jazyk, otevřít nové perspektivy. Díky F POINTu bude její starší syn pokračovat v profesním vzdělávání, na Ukrajině se učil na kuchaře. A samotná Rita je odhodlaná naučit se mluvit česky. Předtím vnímala Českou republiku a Jihlavu jako místo dočasné práce. Nyní se však její postoj mění. Potřebuje se přizpůsobit a začlenit do české společnosti.

Příběh čtvrtý – Aryna

„Myslím, že už se nebudu mít kam vrátit,“ říká Aryna, která chtěla studovat ve svém rodném Charkově. „Charkov…,“ chce mluvit klidně, ale pauza prozrazuje rozrušení: „…je téměř zničen.“
Je ještě školačka, ale snaží se působit velmi soustředěně. Zatímco dospělí a zkušenější lidé jsou otevřeně nervózní, protože se nuceně stali uprchlíky, Aryna se pokouší spřádat alespoň nějaké plány. Snaží se řešit složité problémy a hledá perspektivy. Působí trochu jako květina: něžně, křehce, ale sebevědomě směřuje vzhůru.
Aryna začíná konverzaci v ruštině, ale přechází i na ukrajinštinu. V rodném Charkově se doma mluví převážně rusky, ale ukrajinština je pro ni také rodilá a blízká. Je, jak sama říká, v jejím srdci.
Aryna chce studovat český jazyk, dokončit střední školu a nastoupit na vysokou v oboru, který je jejím snem. „Ráda bych se stala fotografkou nebo kameramankou. Na vysoké školy v ČR jsem se nedívala. Chtěla jsem studovat v rodném Charkově,“ dodává smutně.
Do F POINTu přišla s tím, že letos na jaře skončí školu a plánuje pokračovat ve studiu, takže potřebuje poradit, kde a jak může studovat.
Pokračujeme v komunikaci s Arynou. A ačkoliv se říká, že první dojem může klamat, jen se posiluje. Takoví mladí lidé – jistí sami sebou, svými cíli, toužící po úspěchu – jsou nadějí země, v níž se narodili, a přínosem pro země, kde se teď nacházejí.

Příběh pátý – Smutek unavuje

Smutek vysiluje. Cizí smutek vysiluje ještě více. Soucit vyžaduje hodně duševní síly. Příběhy ukrajinských uprchlíků jsou na první pohled velmi podobné: probudili se 24. února, zjistili, že je Ukrajina bombardována... schovali se ve sklepech... odešli... Schéma je stejné. Ale pokud jste byli na hodinách kreslení, pak víte: stejný předmět, stejný úkol každé dítě ho vyobrazí svým způsobem. V maličkých detailech a tazích je obrovský rozdíl a osobitost.
Dnes se o své pocity podělí naše ukrajinská novinářka, která obvykle sbírá příběhy ukrajinských uprchlíků.

Pro novináře je teď úrodné období. Člověk si může nasbírat množství dramatických a tragických příběhů, na jejichž zveřejnění si snadno udělá jméno. Ale těžko se mi mluví s krajany. Technicky vzato je dotazování snadné. Novináři mají mnoho způsobů, jak z někoho vytáhnout odpovědi. Ale je tu jedna zásada, kterou jsem se vždy snažila a snažím dodržovat: neškodit. Ublížím svými otázkami člověku, nebo mu pomůžu promluvit, uvolnit touhu, která ho sžírá? Tuto otázku si kladu vždy, když mluvím s lidmi. Mohu odpovědět pouze za jednu osobu, za sebe, proto chci, abyste se dnes podívali do mého nitra.
Druhý den po příjezdu do ČR jsem si řekla, že už se nikdy nebudu moci usmívat. Neměla jsem pravdu. Teď se usmívám, nebo spíš skládám rty do úsměvu. Ale zdá se mi, že je to formalita, zdvořilost, čistá fyziologie. Kdysi mi říkali, že se krásně usmívám. Asi kvůli upřímnosti. Teď ale nevím, jestli se mi podařilo vrátit tuto krásu do mé tváře.
Psycholog říká, že si mám „užít“, že je potřeba obnovit psychiku. Několikrát předtím jsem navštívila Českou republiku jako turista. Moje oblíbená pochoutka jsou koblihy. Mimochodem, na Ukrajině jim říkáme „pončyky“, ale doma mě nikdy nesvedly. Vtipkuji, že to je kouzlo českých koblih.
Kupuji je, abych splnila pokyn psychologa – musím si pamatovat, co mi udělalo radost. Ale pokaždé, když si kousnu, vzpomenu si na statisíce Ukrajinců, kteří se teď nemohou jen tak napít vody nebo sníst suchý kousek chleba. Prostě nemají přístup k vodě. Nemají chleba. Umírají hlady. Ve středu Evropy. V obilnici Evropy.
Prožila jsem osobní drama. Nemá smysl se o něm bavit. Ale bylo to neuvěřitelně bolestivé a nečekané, i když to nesouviselo s válkou. O den později jsem se dozvěděla o tragédii v Buči. Uvědomila jsem si, že i když jsem den předtím trpěla, stále jsem se cítila „lépe“. Protože můžu ovlivnit to, co je osobní. A co Buča? Mariupol? Hostomel? Černihiv? Izjum? Pro mě, Ukrajinku, jsou to města, jejichž ulicemi jsem chodila, jsou to lidé, které jsem znala nebo mohla znát. Je to horor, který se navždy dostal do mého nitra.
Byla jsem s maminkou v Jindřichově Hradci a najednou na Masarykově náměstí u květináče si maminka všimla utrženého keříku fialek. Nejprve prošla kolem a pak se vrátila, vzala keřík a zasadila ho zpět do květináče. Zeptala jsem se jí proč. „Nemohla jsem ho ignorovat. Umíral na chodníku. A záhon je bez něj prázdný. Trvalo by, než ostatní fialky zaplní jeho místo,“ odpověděla moje máma, zahradnice.
Tento keřík fialek je pro mě velmi příznačnou metaforou pro každého ukrajinského uprchlíka, je to obraz mé matky, která se touží vrátit domů do svého záhonu. Já chci také zpět do svého záhonu. Ale můžu riskovat život své mámy? Mohu se hned vrátit? Na tuto otázku se bojím odpovědět.
Někdy říkám: Chci domů. A vím, že toto „chci domů“ není o zdech, ale o zajištění toho, aby bylo vše jako předtím. Aby v mých ulicích nebyli žádní protitankoví ježci, aby moji sousedé nehledali úkryt... aby se mé zemi nestalo tolik zla, na které když jen pomyslím, láme mi to mysl.
Vždycky jsem měla doma květiny. Zdálo se mi, že karafiáty dělají atmosféru v domě čistší, povznášející. Tulipány přispívají k jarnímu pohodlí. A růže ztělesňují pohodu. Vždy jsem ráda vybírala kytice, představovala si, kam a do čeho je dám. Teď chodím do květinové sekce supermarketů a začíná mi být nevolno. Protože si pamatuji své domácí vázy, pamatuji si, že stejné rostliny mi nyní schnou na oknech, v pokojích mé matky bez její péče. Vím, že je to symptom přeživšího, projev posttraumatické stresové poruchy, ale je mi z toho špatně. Už z pohledu na květináče podobné těm, co zůstaly doma, se mi dělá zle.
Čas zatím neléčí. Každý den jen přidává bolest, která se skrývá v těchto každodenních záležitostech…

Příběh šestý – Kateryna

„Doufám, že se brzy vrátíme domů,“ řekla Kateryna, obyvatelka Lvova, při přemítání nad tím, jak se se svými třemi dětmi usadila v Jihlavě.
„Opravdu chci domů. Předtím, než jsme utekli, jsem tam byla během pěti měsíců jen tři dny. Musela jsem podstoupit léčbu na onkologii a byla jsem pořád sama, bez dětí. Tolik jsem snila o tom, že se vrátím domů. A čtvrtý den, co se mi to splnilo, jsem musela odejít... Začali bombardovat, tak jsme se sbalili a vydali se sem,“ povídá žena.
Má tři děti: čtyři, šest a deset let staré. Nejstarší syn byl před časem operován, měl problémy se srdcem, nyní je postižený.
„Kdybych nebyla nemocná, nešla bych. A ještě to, že mám tři děti... Když si člověk čte, jak se dělají zelené koridory a lidé nemohou ven, protože se do nich střílí… Nemohla bych jít ani s dětmi ven, nikam. Proto jsme opustili naše rodné město,“ vysvětluje Kateryna.
Její rodina má v Jihlavě vše nezbytné. Místní jim pomohli s věcmi i jídlem. Děti studují dálkově na ukrajinské škole. Do F Pointu ale děti přesto chodí, aby se naučily český jazyk rychleji a také se odreagovaly – hry, tance, zábava jsou u dětí velmi oblíbené a nemusí tak myslet na válku. Ale ani ty nejzajímavější hračky či aktivity je nedokážou odvést od maminky. Mladší nevydrží být dlouho bez Kateryny, musí být někde poblíž nebo alespoň na dohled.

Příběh sedmý – Marina

Ti, kdo sledují dění na Ukrajině pouze ve zprávách, si mohou myslet, že opustili docela klidný region – Rivne, který se nachází na severu. Ale ve skutečnosti – úzkost, strach a výbuchy – to je to, co provázelo rodinu od prvních hodin rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu.
„První den nás probudil silný výbuch. Spali jsme, ale všichni jsme se hned postavili na nohy. Bylo to tak nečekané! Nevěděli jsme, co máme dělat. První, co jsme udělali, bylo velmi impulzivní, a ne úplně správné. Vzali jsme děti, naskočili do auta a odjeli k příbuzným, kteří měli sklep. O tom, co se děje, jsme dětem řekli pravdu, co jiného bychom jim také měli říct…“ Marina si vzpomíná na první hodiny války.
Neustále byla s dětmi, i když se snažila pomáhat manželovi, který se stal dobrovolníkem. Po týdnu ukrývání dětí ve sklepě se rodina rozhodla odejít.
Marina přijela do Jihlavy s velkou rodinou – pěti dětmi a manželem. Vysočinu si vybrali proto, že zde před mnoha lety její manžel pracoval a udržoval tady dobré vztahy. „Naše rozhodnutí přijet ovlivnilo i to, že manžel tu měl známé. Jinak bychom asi nejeli. Možná, kdyby byly naše domy zbořeny, tak teprve potom,“ povídá Marina.
Život její rodiny v Jihlavě se postupně normalizuje. Starší děti studují na gymnáziu a ve škole, mladší jsou pod dohledem Mariny. Hodně se jim věnuje. Jak říká, cítí své děti i na dálku. Když byla v F Pointu na kurzu češtiny, najednou se omluvila a odešla. Cítila, že se její syn v jiné místnosti, v herně, rozbrečel.
„Sloužili jsme v kostele, pracovali jsme. Žádnou válku jsme neplánovali,“ vtipkuje Marina smutně a odpovídá na otázky o plánech, které porušila ruská agrese: „Nikdo se nikam nechystal. Všichni chceme domů. Doufáme… snad měsíc… a pak domů,“ vyjadřuje přání nejen své rodiny, ale mnoha Ukrajinců, kteří se ocitli v Česku.